Veveří 2016

Jak se zpívá v jedné písni: „Ani déšť, ani stín, ani pláč na Fešáky neplatí“, tak ani déšť, ani zima, ani bahno na apšeronského pěšáka neplatí. A právě déšť způsobil drobné komplikace na letošní akci na hradě Veveří. Celý pátek se všichni modlili, aby mraky nepustili svou vláhu na matičku zem. Bohužel pršelo a pršelo a potom moment … á taky pršelo.

Stavění stanového městečka v lijáku patří k mým poněkud méně oblíbeným disciplínám. Ukázalo se, že projekt plachty mezi velitelskými stany postrádá poněkud kvalitní odvodňovací systém. Naštěstí rodina Bendových, jež stejně jako já, přijela na hrad jako první, dokázala pomocí soustavy nalezených trámků a konopného motouzu zabezpečit naše posezení proti tvorbě vodních rezervoárů. Při stavbě jsme poněkud promokli, a tak jsme se urychleně přesunuli do místní historické kuchyně.

Bylo tam teplo a voněl chléb. Je nutné v rámci přesného popisu napsat, že mé zapojení do výroby božího daru nedopadlo nejlépe. Ale co, zase vznikl super ruský produkt. Chléb Potěmkin, kůrka radost pohledět a na poklep zní krásně, ovšem vnitřní stavba je poněkud řidší. I přes toto kulinářské škobrtnutí byl náš pobyt v kuchyňském zařízení velmi příjemný.

Sobotní ráno opět pršelo. Ale to nemohlo hrdinné ruské vojáky zastavit. Nástup nám sice trval poněkud déle, ale zase jako jediní magoři, ze zúčastněných klubů, jsme cvičili pořadovou i v dešti. Co více si přát! První bitva byla zajímavá především z toho důvodu, že jsme se na bojiště ze všech ruských armád dostavili pouze my Apšeronci. I přes tento početní handicap bylo naše vystoupení na bojišti více než důstojné. Obzvláště pěkný byl boj o bránu do hradu, kdy až dělová rána ukončila náš hrdinný odpor.

Druhá bitva již tradičně probíhala v bojích pod hradem do kopce. Jako zvláštnost bych rád zmínil poprvé předvedenou palbu do vlastních řad.  Spojenecké dělostřelectvo dokázalo v první salvě zdecimovat vlastní jednotku, tudíž samozřejmě nás Apšeronce. Nikoho jiného, jak už je dobrým zvykem, jsme totiž umřít neviděli. Za to náš úmrtní průměr byl někde kolem čísla 5. Na závěr jsme si ještě poklusem vyběhli kopec, tím jsme prověřili fyzickou zdatnost našich vojsk a zároveň byli první, kdo vkročil do hradní brány. Pak už zbylo jen pomoci vytáhnout dělo, a tím si užít radosti dělostřeleckého života. Závěrečné balení mokrých stanů samozřejmě doprovázel věrný dešťový příval a my mokří, unavení a zmrzlí jsme přes to všechno odjížděli spokojení z víkendu na hradě Veveří.

Fritz