Zimní procházka po slavkovském bojišti

Letošní zima je co se týče dlouhodobého globálního oteplování poněkud mimo proklamované teplotní parametry, ale zase pohled na zasněžené okolí Brněnské metropole je o to příjemnější. Samozřejmě by se dalo pozorovat zimní krajinu přes okna z dobře vytopené místnosti pohostinského typu, avšak to bychom nebyli mi členové 7. roty, aby nás to netáhlo na čerstvý vzduch. Je samozřejmé, že bezdůvodné procházení se po zamrzlých pláních by hraničilo s případem vhodným pro zevrubné psychologické vyšetření. Je potřeba zimní výpravu tematicky zdůvodnit jak před sebou tak před zástupy našich fanoušků. Jako dobrá záminka posloužilo výročí Bitvy u Jílového, kde Napoleon absolvoval vítězný střet nad ruským vojskem. Datum bitvy připadl na únorové dny roku 1807 a tak nic nebránilo tomu nechat se inspirovat a procházku po Slavkovském bojišti uspořádat jako poctu právě vojákům bojujícím v této krvavé bitvě.

Naši cestu zplánoval náš milovaný velící Václav Kubeš. Měli jsme trochu obavy, protože  pozorný čtenář si jistě vzpomene, na informaci jež jsem poskytl v mých předchozích literárních pokusech. Ta se týkala navigačních schopností výše zmíněného velícího, jež většinu svých značných navigačních dovedností získal z hry „kamionem po Evropě“. Tentokrát se ovšem vyznamenal a trasa naší cesty ,která mimochodem kopírovala přesun vojáků Apšeronského pluku na Slavkovském bojišti, byla beze zbytku dodržena.

Naši anabázi jsme zahájili v nedělní ráno na Brněnském nádraží. Hnusné počasí, mlha a náznaky mrholení sice mohly odradit některé slabší jedince, ale ti jenž se zimy nebojí, dorazili na „Hlavák „ ustrojeni do dobových propriet. Vlakem jsme se přesunuli do obce Křenovice. Odtud jsme se hnáni zvukem našich dvou bubeníku vydali směrem na Staré vinohrady a po té do obce Prace, což bylo místo nejzazšího postupu našich předchůdců v Apšeronských uniformách. Pravidelné zastávky u různých pomníků na tuto bitvu, spolu s odborným Vaškovým výkladem nejednomu z nás poskytly konečně představu o Slavkovské bitvě v reálném terénu. Počasí nakonec našemu výletu přálo a i slunce a modrou oblohu jsme po několika týdnech mohli pospatřit. Kolem oběda jsme vyklusali na Mohylu Míru, kde byla naše první větší pauza spojená s prohlídkou muzea. A poté již naše nohy nabraly směr do obce Sokolnice. Odtud nám jel vlak a zde jsme naší 16 kilometrovou cestu ukončili. Kromě pár puchýřů a unavených nohou jsme zvládli cestu bez větší újmy na těle i na duchu. A tak se mnozí z nás těší na další vycházku po nějakém zvlášť zajímavém místě.

Fritz

Fotky zde : www.facebook.com/480531545361723/photos/?tab=album&album_id=1230357113712492