Borodino 1812-2012

03.10.2012 18:48

 

Borodino 2012

 

Již je tomu několik let, co jsem naposledy vkročil na půdu zemí bývalého Sovětského svazu. Cesta východním směrem je vždy náročná, jak časově tak i finančně. Proto jsem uvítal možnost vyrazit do matičky Rusy spolu s celým autobusem nadšenců do vojenské historie. Říkal jsem si: „Ušetřím, jak svou peněženku, tak i své nervy!“. Tento rok bylo dvousetleté výročí bitvy, jež dostala název u Borodina, a proto náš autobus měl směřovat právě do tohoto místa, nedaleko od столицы Moskvy.

Každý, kdo cestoval po zemi, kde je všechno možné zítra, ale dnes bohužel ne, mi dá za pravdu, že pokud v Rusku nebudete dopředu s ničím počítat - budete potom možná příjemně překvapeni. Podobné zážitky z této výpravy jsem si odnesl i já a v dalších řádcích se o ně s vámi pokusím podělit.

            Chce-li normální jedinec navštívit Ruskou zemi, není to dnes již problém. Zaplatí si turistická víza, zakoupí letenku a hurá do Ruska. Tohle bohužel neplatí pro nás, co si jedeme do této země zabojovat. Poslední cestovka, jež zajistila výlet do hlubin ruského státu a umožnila svým klientům cestu i s jejich zbraněmi, naštěstí skončila neslavně v roce 1945 a od té doby se ruské orgány dívají na každého, kdo by chtěl překročit posvátnou hranici se zbraní v zavazadle dost nelibě. Avšak protože dvousetleté výročí bitvy u Borodina bylo dostatečný důvod i pro vydání speciálního zákona, který měl nám - historickým vojákům - umožnit zbraně do Ruska dovézt, rozhodli jsme se to zkusit. Pikantní je, že vlastním obyvatelům držení křesadlových střelných zbraní zákon zakazuje. Půl roční příprava výjezdních dokumentů pro převoz našich křesadlovek byla jistě malá daň za možnost si u Borodina vystřelit. Zájemců o tuto příležitost se nakonec po celé naší vlasti našlo kolem 30, což na naplnění autobusu stačilo. Bláhově jsem se domníval, že budu mít v autobuse více místa, když nebude sedadlové úplně obsazen. Tragicky jsem se spletl. A nespletl jsem se jen já, ale i majitel autobusu, který po příjezdu na místo nakládky zjistil, že mu do autobusu chtějí ruští dělostřelci narvat dva pořádné dobové kánony a to včetně kolesen. Kolesny nakonec obsadily nákladní prostor, původně určený pro naše skromná zavazadla. Ty, plus dvě dělové hlavně a naše křesadlovky, úplně zavalily zadní prostory. Autobus připomínal vozidlo spíše indické veřejné dopravy, než evropský dálkový dopravní prostředek. Stejného názoru byli i naši dva řidiči, kteří jistě jen náhodou připomínali svým chováním slavné kolegy z filmu Účastníci zájezdu. Nakonec jsem s drobným tříhodinovým zpožděním 23. srpna 2012 ve 20:00 hodin vyrazili vstříc novým zážitkům. Cestou jsme nabrali ještě další spolupasažéry. V případě rakouské jednotky, jež je sdružena pod názvem Zlaté hory, to nebyla nejšťastnější volba. O těchto pánech bych si dovolit tvrdit, že jsem se měl možnost seznámit s opravdu zajímavou součástí vojenské historie. Okamžitě po nasednutí začali požívat lihoviny a to s takovou dravostí, jako by byli placeni od vypitého panáka. Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat a poloopilecké blábolení a rozumování nás mělo provázet po zbytek naší výpravy. Nu v dobrém rozpoložení opustil náš autobus hranice České republiky a namířil si to rovnou nejbližšímu hraničnímu přechodu do Běloruska a to přechodu u města Brest.

            Nyní je nutné zmínit se o mém spolusedícím a kolegovi z našeho klubu, jež se rozhodl spolu se mnou zavézt vlajku Eriky do východních prostorů. Bruno je znám jako velký obdivovatel ruského národa a jeho názory, nezkalené vlastním prožitkem v této zemi, mě již drahnou dobu dost popouzely. Proto jsem škodolibě čekal na deziluzi a prozření, jež má každý zastánce velkého ruského bratra při návštěvě tohoto státního útvaru. Brunovým hlavním cílem byla návštěva především Brest-Litevské pevnosti. Její cihlové zdi toužil již leta navštíviti a cihličkou vydloubnutou z mohutného opevnění obohatiti svou slavnou sbírku militarii. Vjezd na hraniční přechod proběhl bez větších problému, k čemuž přispělo i drobné všimné, podstrčené místnímu celníkovi. A tak ani ne po dvou hodinách jsme opouštěli prostor celnice přesvědčeni, že už nám nic nestojí v cestě. Jaká byla naše naivita. U poslední závory nás zastavila švarná celnice s tím, že z dvaceti razítek nám jedno chybí. Jedno razítko, ale bohužel to nejdůležitější. Razítko potvrzující, že můžeme vézt naše zbraně na území Běloruska a Ruské federace. I obrátili jsme autobus. Po slabé hodince jsme se dozvěděli, že pečlivě připravené dokumenty, které měla ruská strana poslat na předem dohodnutý přechod, jaksi chybí.

            Po té, co jsme se dovolali hlavnímu organizátorovi, jsme se dozvěděli, že papíry nikdo neposlal. Jeho jediná rada byla, uplaťte celníka, mi vám to zaplatíme. Nikomu se do toho nechtělo, ale nakonec…. Abych náhodou neposkytl jakékoliv podněty pro případné soudní stíhání, budu pouze popisovat, co se dále dělo. Po dalších dvou hodinách jsme uviděli našeho hlavního vyjednavače v doprovodu milicionářů. Jeho jediná zpráva byla, že je zatknutý pro podezření z nabídky úplatku. Čekali jsme další tři hodiny, než přijede vyšetřovací komise. Po té už stačilo počkat ještě další dvě hodinky, abychom se dozvěděli, že kolegu nezavřou a celá kauza skončí pouze jako nedorozumění. Bohužel přes tento přechod nás rozhodně nepustí a dokonce nám anulovali i již vydané vízum. Proběhla porada včetně dalšího x-tého telefonátu do Moskvy. Výsledkem bylo rozhodnutí, že projedeme celým Polskem a přes Litvu a Lotyšsko, kde se pokusíme překročit hranice přímo do Ruské federace. Samozřejmě nám ruští organizátoři slíbili, že do zítřka požadované papíry určitě pošlou na daný přechod a náklady na tuto zajížďku nám také samozřejmě zaplatí. Jen mimochodem, věřit ruským slibům jsme my zkušenější odmítli. A dohodli jsme se, že sumu 30.000 Kč, o kterou nám cestovní náklady narostly, zaplatíme v nejhorším společně. Nejhůř na tom byl Bruno, od Brestské pevnosti ho dělilo cca 500 metrů a jediné, co z ní viděl, byl kus památníku.

Po té, co jsme byli vyhozeni z Běloruska, jsme byli vyhozeni i z autobusu. Autobusáci se potřebovali osm hodin vyspat. No vzhledem k tomu, že všechny naše věci byly zahrabány v hromadě v zadní části autobusu, skončili jsme venku opravdu jako skupina bezdomovců. Do dvou hodin do rána se značně ochladilo a my ležící na betonové podlaze jakési restaurační zahrádky jsme začali pociťovat značnou zimu. Nic nepomohl ani toulavý pes, kterému jsme se natolik zalíbili, že nás chtěl zahřívat svým tělem. Situaci ještě vylepšili opilci ze Zlatých hor, kteří po té, co byli vyhozeni z hospody, se začali dobývat do autobusu, kde se snažili naši řidiči spát. No prostě paráda. Když jsme ve dvě ráno vlezli do autobusu, pociťoval jsem, že tento výlet bude stát za to.

            Autobus nás bez větších potíží dovezl přes výše zmíněné země na ruské hranice. A tam to zase začalo. Fronta na hranici byla dlouhá cca 400 metrů, ale byly to samé osobáky (o kamionech nemluvím, ty staly již několik kilometrů před hranicí). Náš autobus prohrčel před frontu osobáku a my hledali vjezd pro autobusy. Po té, co jsme omylem vjeli do protisměru a snažili se dostat do Ruské federace přes výjezd z této země, jsme byli posláni na konec fronty. Naše finta, kdy jsme se zařadili do půlky fronty, byla bdělými pohraničníky odhalena a byli jsme promptně odesláni na konec. Během času, který jsme prostáli před samotným přechodem, jsem stihl uvařit krmi pro mé hladové spolubojovníky. Po pár hodinkách jsme se nakonec dostali na řadu a vjeli na ruskou celnici. Kupodivu ani zde o naší výpravě neměli ani zprávičku. A když se dozvěděli, že náš autobus by mohl být naložen zbraněmi, které by jistě mohli použít příznivci známé punkové kapely, při jejich násilném osvobození, byli jsme odstaveni, jako krajně podezřelí, na speciální plochu a nesměli jeho prostory opustit. Po deseti hodinách, kdy v dusném prostředí autobusu nálada klesla pod bod mrazu, se našim borcům podařilo konečně dovolat se někomu v Moskvě. Je zajímavé, že hlavní představitel organizačního týmu, jež nám tak dobře radil na Běloruské hranici, se naprosto přestal ozývat - asi chyba ve spojení. Osoba, jež se s námi z Moskvy spojila, začala jednat, a tak se nám nakonec po úžasné noci podařilo vyjednat podmínky pro převoz střelných zbraní. Vyjednávání bylo plné veselých momentů, kdy úředník požadoval, aby v povolení byly naše zbraně definovány jakýmsi vývozním kódem. Ten on sice zná, ale nesmí nám ho říci. Po půl hodině jsme tyto kódy získali pomocí člověka sedícího na internetu v České republice. Když jsme je napsali, vylezl úředník z budky a zkontroloval kód ze seznamu, jež byl vylepen na boku jeho pracoviště. Inu od ruské byrokracie se máme opravdu ještě co učit. Přes tato drobná příkoří se nám ale podařilo po osmnácti hodinách vkročit na území Ruské federace.

            Rusko je opravdu veliké a široké a naše cesta přes jeho území, vedoucí do hlavního města, měla trvat ještě zhruba další den nepřetržité jízdy. Po čtyřech dnech strávených na sedadle autobusu se moje nohy proměnily v nateklé opuchliny, a i když moje zadní partie je trénována sedavým zaměstnáním, přesto jsem měl pocit, že mám na zadnici pořádný mozol. Silnice, jež nás vedla do Moskvy, byla na ruské poměry v poměrně dobrém stavu a drobné skoky autobusu nás nemohly rozhodit. Asi 100 km před Moskvou se silnice rozšířila o další pruh a my si vesele frčeli po dálnici. Nejeli jsme ovšem dlouho a již 60 km od středu města jsme narazili na zácpu, jež vedla až do města. Ruští řidiči nelenili a odstavný pruh proměnili v další regulérní část vozovky. Ale ani tři pruhy nestačily a automobily se začaly valit po uježděné šotolině na kraji asfaltového povrchu. Ti nejodvážnější se naopak snažili prodrat do travnatého dělícího pruhu, kde se vesele auta probíjela vpřed. Přes toto automatické rozšíření cesty na 5 pruhovou autostrádu se rychlost kolony příliš nezvýšila a náš autobus se dostal do vnitřního okruhu kolem města až hluboko po půlnoci. Samotné nalezení hostelu, jež nám měl poskytnout ubytování, proběhlo bez větších problémů a tak jsme po čtyřech dnech konečně dorazili.

            Ubytovna mně překvapila svou čistotou, a i když v pokoji jsem se stal vlastníkem pouze jedné postele z osmi zde stojících, musím říct, že když mé zkřivené tělo dopadlo na čistě povlečenou matraci, neměl jsem daleko k slzám štěstí. Ráno jsme si přispali, a tak jsme po vydatné snídani vyrazili do města až kolem desáté hodiny. Naše první kroky samozřejmě vedly do Kremlu. I když se Bruno neustále snažil prosadit pro něj důležitější cíl, a to mauzoleum s věčně spícím Leninem. Nikdo jeho požadavky nebral na vědomí a my odhodlaně vkročili do kremelských zdí. Výstava carského zlatého pokladu byla sice úchvatná, ale lesk tohoto žlutého kovu vás začne po chvíli nudit. Myslím, že nejzajímavější byly kočáry ruských panovníků. Tak přezdobená vozidla si našinec dokáže jen těžko představit. Samozřejmě jsme museli navštívit i obří dělo „Car puška“ a výstavu děl ukořistěných za napoleonských válek. Když jsme se konečně dostali z Kremlu a já opět obdržel svůj kapesní nožík, který mi byl zabaven při vstupu, nebránilo nic v návštěvě Rudého náměstí a jeho hlavního lákadla. Rudé náměstí mě překvapilo svým rozměrem. Z filmových záběrů jsem očekával obří plochu, jež by vystihovala rozlehlost Ruského obra, ale omyl. Vlastní náměstí není větší než Václavák. Krutý osud si opět s naším kamarádem Brunem nepěkně zahrál. Jeho touha poklonit se památce vůdce ruské revoluce byla nenaplněna. Milicionář, jenž střežil zábradlí, které nás od mauzolea oddělovalo, nás informoval, že na náměstí bude jakýsi festival hudby a do námi vyhlédnutého objektu je vstup zapovězen. Na otázku „Kdy bychom mohli návštěvu uskutečnit?“, nám vesele odvětil, že asi tak za sedm dní. A tak jsme si odnesli pouze fotku malé pyramidy z Rudého náměstí ze vzdálenosti pár metrů. Jenom pro zajímavost dodávám, že jiní účastníci zájezdu se pokusili o vstup další den a světe div se, Lenina spatřili. Když se to Bruno dozvěděl, proklel celou Ruskou zem a jeho sympatie k tomuto regionu poklesly někam k teplotám sibiřského lágru. Po vydařené návštěvě Rudého náměstí jsme se ještě podívali do muzea města Moskvy. Po těchto kulturních lahůdkách padlo rozhodnutí, že je potřeba doplnit zásoby a začali jsme hledat tržiště. Použil jsem metodu náhodného výběru. Prostě jsem spolu se svými spolutrpiteli sedl na metro a náhodně vystoupil na zastávce, která byla více vzdálena od středu města. Metoda, i přes ironické poznámky kolegů, nakonec slavila úspěch a návštěva tržnice se zbožím značně smíšeným patřila jistě k tomu lepšímu, co nám velkoměsto připravilo. Večer, po návratu do hostelu, jsem ukuchtil chutnou krmi a kromě mě a věčně hladového Bruna, se podařilo zasytit i ostatní příslušníky naší jednotky. Zavedli jsme výborný systém, kdy já vařil, ostatní myli nádobí, pomáhali mi s přípravou a Bruno vařil kávu. Prostě idyla. S naplněnými žaludky jsme se odebrali spát.

            Úterní ráno nás přivítalo vytrvalým deštěm. Proto jsme si naordinovali tzv. snídani šampiónu. Posilněni kaviárem a šampaňským jsme vyrazili do muzea borodinské bitvy. S drobnou navigační chybou, která nám zařídila půl hodinovou procházku po deštivé Moskvě, jsme se celí promoklí dovlekli do vyhlédnutého muzea. Panorama, které je zde prezentováno, bylo opravdu velkolepé a strázně cesty byly alespoň na chvíli zapomenuty. Další naše zastávka bylo muzeum věnované velké vlastenecké válce. Cestou k němu jsme prošli vítězným obloukem na počest napoleonských válek. Pak už nás čekala jen dlouhá cesta po ne zrovna dobře vydlážděné cestě k muzeu. Kanalizační systém hlavního města Ruského státu se viditelně potýkal s problémem zvládnout příval vody a tak byly naše boty velice brzo promočeny. Po chvíli nám začalo být jedno, jestli se vyhýbáme kalužím či ne, vodou jsme byli promočeni jak ze shora, tak ze zdola. Muzeum bylo sice velkolepé, obrovské a plné mramoru, ale bylo vidět, že si z něho zub času již notně ukousl. Rozlehlost muzea nás zaskočila, něco tak obrovského u nás v české kotlině asi nespatříme. Vystavené exponáty se v halách ztrácely a my jenom zírali, co dokáže ruská megalomanie. Po tomto představení nás čekalo další překvapení, hned za muzeem je další plocha, kde byla vystavena bojová technika z druhé světové války. Nenápadný vstup, do mimochodem nejlevnějšího muzea, nás moc nelákal, ale to co nás čekalo uvnitř, bylo úžasné. Přehršle bojové techniky, namátkou třeba - Pz III, stug IV, marder, Pz.38, KV I, atd. Letadla, která zde byla vystavena, byla rovněž úžasná např. Li-2, Il-4, Po-2, me-109. Protože jsem člověk, který rád poznává stinná zákoutí, tak zatímco zbytek naší výpravy obdivoval exponáty výše zmíněné, já se pustil do dalšího šmejdění. Odměna byla více jak sladká. Po té, co jsem se protáhl kolem jakéhosi šroťáku a několika budek z vlnitého plechu, jsem před sebou uviděl lesík, ve kterém byly repliky zemljanek, za nimiž se mi otevřel pohled zcela nečekaný. Na umělém kanále kotvily ruské válečné lodě a v dálce se skvěl obrovský železniční kanón. Po proběhnutí loďstva jsem dorazil k zlatému hřebu této výpravy. Vidět kompletní tankové zastoupení japonského císařství mně doslova vyrazilo dech. Nastartoval jsem své promočené tenisky a upaloval zpět. Když jsem podal informační hlášení zbytku naší výpravy, byl jsem obviněn z fabulace obřích rozměrů. Nakonec byl ale kolektiv přesvědčen, aby mně následoval a jejich úžas se vyrovnal mému, také musím říci, že naše provlhlé ošacení nás v té chvíli přestalo rmoutit. Návrat do ubytovny byl vylepšen nákupem místního masového produktu. Cena 290 Kč za jedno kuře a to ještě zmražené se mohla zdát vysoká, ale na ulici nový Arbat, kde jsme bydleli, bychom těžko hledali něco levnějšího. Zakoupený opeřenec byl promptně zpracován a posléze stejně rychle zkonzumován.

            Poslední den v Moskvě jsme si vyhradili na nákup dárků pro své bližní. Po doporučení zkušených jsme nejprve navštívili historickou tržnici, kde byla přehršel všech možných suvenýrů. Smlouvání se ukázalo jako důležitý prvek obchodní činnosti a mnou domluvená sleva na hromadně zakoupené laptě - 17 Kč - jistě patřila k vrcholům mého smlouvavého úsilí. Co se ale týče výše usmlouvané částky, byl jsem naprosto překonán panem Lemanierem, jenž horentní cenu 8000 Kč za kůži vlka stáhl na 4000 Kč. Toť opravdový obchodník. Po nakoupení dárků, kdy nás samozřejmě skrápěl vytrvalý déšť, jsme vyrazili na jiné tržiště pro nákup potravin na zbytek pobytu. Hromadný nákup proběhl bez větších následků a naše výprava se tentokrát vracela kolem druhé hodiny na ubytovnu. Má maličkost neodolala vábení velkoměsta a odtrhl jsem se od promočené skupiny, směřující do tepla sucha ubytovacího zařízení. Mé kroky mířili nazdařbůh Moskvou. Nápad, jenž se zdál ze začátku dobrý, se nakonec ukázal jako naprosto zničující. Mému fyzickému a psychickému vyčerpání, kromě vytrvalého deště a zesilujícího studeného větru, přispěla i návštěva Moskevské pošty. Zde jsem hodlal zakoupit dvě známky na své dva pohledy. Po půl hodině čekání na poště, kde pracoval pouze jeden, značně otylý, úředník za jednou z devíti přepážek, jsem pomalu ztrácel trpělivost. Zajímavý zvyk místního obyvatelstva, který doufám nedorazí do naší země, je nebalení produktů, které hodlají poštou poslat. Sledovat, jak každý předmět úředník pětkrát přeměří a poté třikrát vezme špatnou krabici, kterou 5 minut oblepuje celým kotoučem pásky, patřil opravdu k tomu zajímavějšímu, co jsem v ruské zemi spatřil. Bohužel, když se tato praxe opakovala po třetí, pomalu jsem ztrácel sebeovládání. Konečně jsem se dostal na řadu a obdržel dvě značně drahé známky. Jejich nalepení na pohled jsem musel uskutečnit již mimo výdejní okénko neb mně dost nevybíravě jakási žena neurčitého věku odstrčila od okénka, kde začala řešit problém své nezabalené pánvičky. Po nalepení obou známek jsem se marně poptával, kde mají poštovní schránku, na tuto otázku mi jeden z mladších účastníků tohoto poštovního maratónu sdělil, že post box je onen otylý úředník. Další půlhodinka uběhla a já mohl konečně odevzdat své pohledy poštovnímu úřadu. Rád bych dodal, že do dnešního dne mí bližní ještě neobdrželi tyto pohlednicové pozdravy. Po návratu na ubytovnu jsem zcela vyčerpán padl do dvaceti minutového komatu, abych posléze vyrazil vyrábět potravní produkt pro naši výpravu.

            Ve čtvrtek ráno jsme se rozloučili s vlídným ubytováním a vyrazili k bojišti. Naše cesta vedla kolem dalšího vysněného muzea, a to tankové Kubinky. Bohužel úřední obstrukce spojené s návštěvou této meky tankových fandů, nás připravili i o tuto návštěvu. Chudák Bruno tak mohl z okénka našeho autobusu sledovat, jak jeho další plánovaný cíl mizí v dáli. Konečně jsme dojeli na Borodinské bojiště. Místo, kde měla ukázka proběhnout, vypadalo úžasně. Bylo zde vše - potok, lesík, mírné zvlnění, výborný výhled pro diváky. Jenom mě trochu zarazilo, že zde nejsou žádné kulisy. Na druhou stranu jsem viděl, jak ruští pracovníci natahují trávníkové koberce i do škarp u silnice, a tak jsem si nedělal starosti. Autobusáci, jež jsme si pracovně pojmenovali „Karel a Karel“, prohlásili, že autobusem k našemu dobovému táboru nepojedou, neboť hrozí umazání vozidla atd., atd. Nezbylo než vytáhnout naše krámy a odnosit je asi kilometr dlouhou trasou do tábora. Naše skupina z autobusu se rozdělila, kdy my Rusové, tj. dělostřelci a pěchota, jsme se ubytovali v táboře, kde byl přísný dobový režim. Druhá skupina, jež byla složena příslušníky klubu Zlaté hory, vyrazila do tábora, kde mohli uplatnit své naprosto dobové vybavení, jako byl umakartový tábornický stolek s rozkládacími kempingovými židlemi. Zřejmě aby dodali tomuto jejich tábořišti domácký ráz, rozprostřeli si i zelený ubrus Radegast. Myslím, že pan Ptáček by to nazval kemp U zlaté hvězdy. Postavení tábora nám nezabralo mnoho času a my se začali seznamovat s podmínkami na našem dočasném bydlišti. Opět se potvrdilo, že v Rusku slíbí mnoho, ale nesplní nic. Voda, jež měla být zajištěna - nebyla, záchody nebyly. Řešení prvního problému jsme nalezli v krádeží balené vody ze dva kilometry vzdáleného tábořiště. Druhý problém rázu hygienického nechával přítomné ruské obyvatele našeho tábora chladným a svou potřebu vesele pokládali v okolí našeho tábořiště. My středoevropani jsme nelenili a v čase kratším než kratším, jsme si zbudovali noblesní polní latrínu. Tato vymoženost nezůstala dlouho utajena ruským markytánkám, a tak neuplynul ani den a už jsme viděli, jak vyhánějí své chlapce do lesa vybudovat obdobné zařízení. A tak náš um vnesl světlo hygienické výdobytku i do dalekého Ruska. Zapomněl jsem dodat, že o jídle, jež nám bylo slíbeno, také nebylo ani vidu ani slechu, ale i s tím jsme počítali a naše zásobovací skupina zajistila jedno teplé jídlo denně. Ač pouze muž, musím se pochválit a myslím, že vaření, jež spadlo na mojí ubohou hlavu, jsem zvládl na slušné úrovni. Opět musím říct, že pro zde ubytované ženy ruské a baškirské národnosti jsme my muži, jež jsou si schopni uvařit, zatímco naše markytánka nám myje nádobí, byli jako zjevení z jiného světa. Večerní družba proběhla bez mé maličkosti, která byla ráda, že se může zavrtat do spacáku a usnout.

            Páteční ráno bylo velice chladné a můj spolubydlící byl zachvácen prudkou chorobou chřipkového typu. Třesoucí se troska, v níž se nebohý Bruno proměnil, byla zahnána do stanu, aby se vyležela. Tato choroba, kterou jako první ochořel Kárl a postupně navštívila i další účastníky, byla zcela neprávem přičítána mé maličkosti. Zdůvodněním bylo, že na tuto výpravu jsem odjížděl s poměrně pěkně rozjetým zápalem plic a vybavený větší škálou antibiotik. Marně jsem vysvětloval, že příznaky, jež postihují ostatní, jsou zcela odlišné. Aby chorob nebylo málo, začaly naší jednotku trápit i úporné průjmy. Ty zasáhly nakonec až na malé výjimky celou naši jednotku. V malé výjimce jsem naštěstí byl i já. Ani tyto zdravotní problémy nemohly zastavit naší chuť poznávat bitevní pole. Dopoledne jsme projeli hlavní památníky Borodinského bojiště. K hlavním zážitkům patřila replika velké reduty, kdy její valy byly postaveny s nařezaného travního koberce. Cena této stavby byla jistě někde kolem jednoho miliónu, inu Rusko. Po návratu do tábora jsme se oblékli do uniforem a provedli výcvik v pořadové přípravě. Po té jsem objevil dílo našich ruských kolegů. Snažili se vyrobit dělostřeleckou košatinu. Bohužel jejich půldenní výrobek připomíná spíše hnízdo čápa. Snad to bylo způsobeno tím, že se neobtěžovali s ořezáním větviček a listí z prutů, jimiž vyplétali košatinu. Naše rozhodnutí, které vedlo k vlastní výrobě košatiny, nebylo v žádném případě vedeno snahou zesměšnit odborníky z Ruska, ale chtěli jsme ukázat naši dovednost i v oboru opevňování. A tak, když jsme dodělali první košatinu, bylo jasné, že by to chtělo i druhou. Když už máte dva koše, je nezbytné a samozřejmé, že si k tomu ještě postavíte malou redutku. A když už máte redutku, je přece logické obklopit ji naostřenými kůly proti jízdě. Ruští obyvatelé našeho tábora nestačili koukat. Do spacáku jsem se vsoukal spokojen z dobře odvedené práce. Ještě než jsem zaklopil víčka, musel jsem jen kroutit hlavou nad scénou, jíž jsem byl odpoledne svědkem. Kde se vzala, tu se vzala, u našich děl stala jakási skupinka různorodě oblečených jedinců, jež prohlašovala, že se jedná o dělostřeleckou kontrolu. Šaškárnu, kterou tato skupina provozovala při prohlídce děl, korunoval jejich nález, že chlupy na vytěráku děla jsou opotřebované. Zjištěná těžká závada ohrožovala bezpečnost palby a komise naprostých ..., kteří podle svého chování při kontrole viděli kanón poprvé v životě, rozhodla nevydat naším dělům střelivo, dokud bude zjištěná závada odstraněna, což si zkontrolují zítra v deset hodin. Musel jsem obdivovat ledový klid Vítka, protože já bych je asi přizabil. No s myšlenkami na ruskou neschopnost jsem konečně usnul

            Sobota byla vyčleněna pro výcvik vojáků. Pod vlivem včerejší kontroly jsem si poprvé po deseti letech vyčistil odznak na patrontašce. I ostatní se činili, a tak jsme na pěchotní kontrolu nastoupili v nejlepším pořádku. Kontroly se zúčastnil i Bruno, který ráno musel po dni ležení urychleně opustit náš stan, hnán velice nutkavou potřebou na náš polní záchod. Samotná kontrola byla provedena v přátelském duchu a skládala se hlavně v polehávání kolem našich zbraní, stojících v jehlanu. Dělostřelci, kterým bylo přikázáno, aby dojeli před hlediště, kde budou kontrolování se, jak obvyklé pro celou organizaci, žádné kontroly nedočkali, inu Rusko. Po návratu jsme se dali dohromady a vyrazili na generálku. Zde jsme měli obdržet střelný prach. Po kilometrovém dlouhém pochodu, jsme se ocitli zpátky před naším táborem, kam nám kdosi donesl slíbenou munici. Prach byl zabalen v jakýchsi bonbónech. Množství zde obsažené nám stačilo tak k podsypání pánvičky. Nezbylo než bonbónky rozbalit a prach sesypat a znovu nasypat do předem připravených kartridží. Nakonec na každého vyšlo něco kolem osmi ran. S tím jsme vyrazili do generálky na bitvu. Byli jsme včleněni do ruské gardy. Oproti zbytku ruské armády byla naše kolona vybavena funkčními křesadlovkami alespoň z 75%. U ostatních jednotek to bylo mnohem horší. Pohled na jízdu byl úžasný a jejich počet byl opravdu značný. Trochu mě mátlo, že úpravy bojiště mnoho nepokročily a retuda, kde měla být většina ruského dělostřelectva, byla jakási konstrukce pokrytá slámou. Celá generálka byla jeden velký chaos. Jedinou dovednost, kterou jsme získali, byla schopnost nenechat se strhnout a velet si v kritických situacích sami. Také jsme si upřesnili systém předávání povelů, kdy v chaosu neustále měnících se rozkazů neprobíhal zcela bezchybně. Ruský střelný prach se ukázal, jako podivná slož, jež po výstřelu zanechávala nepříjemný chemický odér. No nakonec chaos generálky skončil a my se mohli odebrat do tábořiště. Bylo štěstí, že žaludeční a jiné obtíže si vybraly svou daň a požadavek na teplé jídlo nebyl tak markantní jako v předchozích dnech a tak jsem přípravu večeře jakžtakž zvládl.

            Nedělní ráno bylo opět proklatě chladné, a také deštivé. Kupodivu prach jsme dostali včas a v množství, které bylo podstatně větší než minulého dne. K střelecké schopnosti také přispěli naši dělostřelci, kteří výměnou za naše košatiny, které využili na bojišti k vylepšení reduty, nás podarovali jistým množstvím střeliva. Protože nám zbývalo několik volných hodin a rublů, rozhodla se skupinka koupěchtivých jedinců vyrazit k nákupu lihovin do nejbližší vísky. Cesta tam byla bez problému, ale zpátky opět zařehtal ruský úřední šiml. Při průchodu jednou z detekčních bran bylo bdělými orgány odhaleno, že naši historičtí vojáci si nesou lihovinu. Nic nepomáhalo vysvětlování ani přímluva našich velitelů, kteří jim přišli na pomoc. Celá situace skončila s tím, že všem, kteří prošli jednou branou z bojiště, už nebyl návrat povolen. Ale českého hrdinu nikdo a dokonce ani jednotky OMONU, jež obklíčily celé bojiště, nezastaví. Po vzoru krále Šumavy naše pašerácká skupina propašovala kontraband přes nejhlubší les a ostražité strážce. Konečně nastal čas nástupu do boje. To, že nástup je o čtyři hodiny dříve, než samotný začátek ukázky asi patří k dobovému koloritu. Po nastoupení nás velice pečlivě prohlédli příslušníci Omonu a pak už nezbývalo než čekat na sedmnáctou hodinu. Oproti všem mým předpokladům byla bitva opravdu velice pěkná. Úžasné byly především pyrotechnické efekty, kdy výbuchy provázely naše konání po celou ukázku. Také jsem se dostal do velkého karé, jež dokonce bylo schopné provádět přesun. Nemalý dík by mněl zaznít především našemu veliteli Uljanovovi, který dokázal s naší kolonou manévrovat opravdu brilantně a bodákový útok v koloně a následné rozražení francouzské gardy patřilo k nezapomenutelným zážitkům. Diváci, kterých bylo podle mého skromného odhadu kolem 30 000, prožívali ukázku úplně jinak než u nás doma. Atmosféra připomínala hokejové utkání. Jakýkoliv úspěch ruské strany byl doprovázen obrovskými ovacemi. Bojující se nedali strhnout a bezpečnost, která panovala na bojišti, byla příkladná, i u nás by si z toho mohli vzít mnozí příklad. Bitva pomalu končila a nás čekali ještě nezbytné děkovačky. Okolo nás projel Kutuzov i Napoleon. Z nebe padal drobný déšť, který nerozehnalo zcela ani ruské letectvo, jež nám celé dopoledne hřmělo nad hlavami a mělo se postarat o bezdeštnou ukázku. Závěrečná tečka za naším pobytem na bojišti bylo setkání hlavního organizátora s našimi vedoucími výpravy. Tento ruský činovník se nám vyhýbal jak čert kříži a k našim řadám ho dohnala pouze SMS, kdy jsme mu oznamovali, že jestli s námi nezačne jednat, rozmázneme jejich neschopnost po celém světě. Závěr vzrušené debaty byl jednoznačný, peníze nedostaneme a vše je naše chyba. Inu jak sem již říkal, co ti rus slíbí ani pánbůh nesplní. Než se diváci rozjeli z parkovišť, bylo 21:00. Sbalili jsme své propriety a rozbahněným bojištěm jsme je přenesli do autobusu. Autobus se opět našlapal až po střechu a mi mohli ve 24:00 odjet vstříc sladkému domovu.

            Poslední den na území Ruska a Běloruska byl ve znamení návštěv pamětihodností. Po té, co jsme si pěkně zajeli, objevil se před námi přechod přes Berezinu. Další památník - další zastávka. Po tomto dvouhodinovém zpomalení už nás netrpělivě čekaly hradby Brest – Litevské pevnosti. Když jsme konečně zastavili na parkovišti před tímto památníkem, tak se můj spolusedící skoro vznášel. Oblečen do ruské pohraniční uniformy se konečně dostal do vysněného cíle své cesty. Prohlídka byla opravdu moc pěkná a vřele doporučuji. Cihly, cihly, cihly…několik cihel jsem byl donucen zabalit do své kabele a budu doufat, že si z nich doma Bruno postaví malý oltář. No a nakonec samozřejmě celnice. Tentokrát celá akce na tomto zařízení zabrala pouze dvě hodiny. A my mohli konečně vjet na území Evropské unie. Po překročení hranic následovalo obvyklé vysednutí a spánek Karla a Karla. Místo už jsme znali a toho využili především zlatohoráci, kteří nelenili a opili se jak donští kozáci. Kdo neseděl za borcem, který vesele zvrací do pytlíku, neví, o co přichází. To ale bylo jenom drobné nepohodlí a my se konečně přiblížili k domovu.

            Poslední fáze cesty proběhla bez větších problémů a my mohli ve 4. září 2012 v 14:00 hodin ukončit v Brně naši anabázi.

Závěrem děkuji pánu Bohu a všem svatým, že jsem opět přežil Rusko a doufám, že se do něho zase tak rychle nevrátím. 

 

Fritz

Zpět

Vyhledávání

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořit stránky zdarma Webnode